Problematika chrupu u retrívrů

Diskuse o chovných podmínkách na poslední schůzi RK CZ mě nutí k jednomu zastavení a to zastavení nad problematikou zubů. Možná právě teď sklízíme absenci těchto témat v předchozích vydáních Zpravodaje, kde jsme se povětšinou dočetli o výstavách, a okrajově o některých termínech, které ať už z veterinárního či chovatelského hlediska s retrívry souvisí. Chyběla zde podle mého názoru hloubková analýza některých problematik a hlavně otevřená diskuze na určitá témata, která si to zaslouží, ale k tomu by klubové periodikum rozhodně sloužit mělo. Byla bych nesmírně ráda, kdyby se Zpravodaj stal platformou, kde se budou názory tříbit na základě vašich podnětů a nebude fungovat jako oznamovatel.

Vrátím se tedy zpět k tématu, které mě a mnoho jiných jistě z chovatelského hlediska nesmírně zajímá. Naše země je proslulá letitou mysliveckou kynologií, kde se na plnochruposti vždy zakládalo. Přijali jsme tento fakt jako nezvratitelný, ale už nikde jsme neslyšeli proč. Jak je nám všem známo, psi jsou stejně jako lidé biologický materiál, ve kterém nám matička příroda neustále poskrovnu odhaluje svá kouzla a čáry a my se jen v jejím vleku snažíme na některé její výstřelky reagovat. I já jsem se před pár lety začala zabývat plnochrupostí, či lépeřečeno chudozubostí a začala jsem především ve svém okolí. Já sama nejsem plnochrupá, moje sestra měla ještě ve třiceti letech čtyři mléčné zuby a když jsem se namátkou svých kolegů či přátel ptala, kolik jim chybí či nechybí zubů, dostávalo se mi odpovědí, které mě nutí dojít k jednomu závěru - biologický materiál, vystavěný na bázi náhodného spojování části DNA bude podobný u lidí i u psů. Jenže je potřeba říci ještě jednu podstatnou věc. Lidé se v rámci jakýchsi etických kodexů nemnoží příbuzensky (tedy alespoň ne tak často jako psi) narozdíl od populace čistokrevných psů, kterým člověk svým zásahem zkomplikoval život už při jejich vzniku. Upustím teď od mých osobních domněnek a ocituji některé odborníky, kteří se problematikou zubů také zabývají:

Eberhard Trumler "Rozumíme psům?" - Nakladatelství Panorama r. 1982
Cituje Rolfa Brunka, německého veterináře:

"... Vezmeme-li v úvahu poznatek vědecké kynologie, že tendence ke zmenšení počtu třenových zubů a stoliček se vyskytují po dlouhé časové údobí, musí vyznít jako utopie, když budeme chtít chovatelskými zásahy, tzn. selekcí, bojovat proti takovým všeobecným vývojovým tendencím, nebo se je budeme dokonce snažit v deseti či méně letech zastavit. To se může podařit jen zdánlivě a za vysokou cenu současné negativní selekce jiných cenných vlastností... Zuby bez funkce nesmějí snižovat hodnotu exteriéru, a tím i chovnou hodnotu psa."

Sám Trumler k tomu doplňuje: "Max Mooser zkoumal chrup na 425 lebkách a mimo jiné zjistil, že choroby těch částí čelistí, ve kterých jsou zakotveny zuby jsou poměrně časté a jsou způsobené špatným postavením zubů a přemrštěnou námahou chrupu. Těmto věcem bychom asi měli věnovat více pozornosti než přirozenému úbytku zubů. Autor právě zmíněné práce míní: "Také v chrupu psa můžeme sledovat fylogenetickou redukci počtu zubů. Nejčastěji není založen první premolár, méně často třetí molár a některý další premolár." Je pro něj tedy zcela samozřejmé, že tu jde o vývojově řízený proces, jaký je nakonec u jiných šelem, například u kočky, už dávno ukončený. Kočka má na rozdíl od psa, jehož vývoj pokročil méně, jen třicet zubů, o dvanáct méně než pes!"

Jaromír Dostál "Genetika v kynologické praxi" - Nakladatelství Dona r. 1995

"... Dosavadní výsledky ukazují, že jak chudozubost v horní čelisti, tak výskyt nadpočetných zubů, jsou vady částečně vázané na pohlaví. Chybí-li například, v horní čelisti zub u psa, chybí většinou tentýž zub u jeho synů, a naopak, je-li takto postižena fena, nalézáme stejnou vadu u jejích dcer. Toto pozorování však nemá absolutní platnost. U zubů dolní čelisti tato závislost zatím nebyla potvrzena. Každý zub je samostatnou genetickou jednotkou, jeho růst je kontrolován jedním genem. Chudozubost, stejně jako výskyt nadpočetných zubů je vadou recesivní. Dominantní je vývin plného chrupu. První premoláry a poslední moláry jsou však určitým způsobem ovlivněny i délkou čelisti. Hell (1981) dokazuje podrobným studiem velkého počtu lebek vlků, že vývoj chrupu u psovitých šelem jde pravděpodobně směrem k redukci počtu zubů. U vlků zaznamenává pouze chudozubost, ale žádné jiné vady chrupu."

Nechci vás zatěžovat dalšími citacemi z knih genetiků, kteří se zuby zabývají vzhledem k výše citovanému víceméně okrajově jako je Helmuth Wachtel (Chov psů v roce 2000,nakl.Dona1998) či Malcolm B.Willis (Poradnik dla hodowców psów-Genetyka w praktyce,nakl.Państwowe Wydawnictwo Rolnicze i Leśne1999). V souvislosti s citacemi se totiž nezabývají počtem zubů v čelisti, ale zabývají se například podkusy či předkusy už v souvislosti s uměle vytvořenými skusy nůžkovými, protože vlci mají přirozený skus klešťový, který jim umožňuje lepší oddělení masa kořisti od kosti. Když si uvědomíme už jen to, že si člověk opět zahrál na Boha a poměrně důkladně u některých plemen utvrdil nepřirozený znak v něco tak dominantního jako jsou nůžkové skusy, nedivme se, že se evoluci poněkud pomůže i v jiných částech čelisti. To, co je zde výše zmíněno se však odvíjí už zhruba sto let a za tu dobu se neobjevil žádný podložený důkaz o tom, že by chybějící zub např. v plemeni labradorský retrívr souvisel s další konkétní dědičně podmíněnou vážnou poruchou.

Nabízí se tedy otázka, máme právo požadovat plnochrupost po psech, kteří v rámci svého evolučního procesu stejně plnochrupými nejsou a ignorovat mnohem závažnější geneticky podmíněná onemocnění?

Vzala jsem si do ruky Zpravodaje RK CZ od roku 1995 a hledala kontinuální osvětu v oblasti dědičně podmíněných vad u retrívrů. Kromě ohnivé debaty právě nad problematikou zubů v roce 1995 a několika článcích o kyčlích jsem nenašla články například o osteochondróze, epilepsii, luxaci čéšky, vrozených srdečních vadách, dermatických problémech, neschopnosti přirozeně krýt či rodit či hlubší analýzu povah retrívrů, která také bezprostředně souvisí se způsobem chovu těchto plemen.

Přiznám se, že pro mě osobně je mnohem důležitější fakt, že jedinec, na kterém se rozhodnu chovat nebo ho použít jako krycího psa, má vyšetřené a pro mě akceptovatelné kyčle, lokty a oči. Nepovažuji proto chybějící zuby za důležitější vedle v epileptickém záchvatu se zmítajícího jedince a proto tvrdím, že pro mě je důležitější mít k dispozici jedince, jehož čtyři generace předků mají vyšetřené výše zmíněné rizikové faktory a je pro mě při negativních výsledcích větší nadějí na odchov další generace zdravých jedinců než plnochrupý přenašeč osteochondrózy a dysplázie lokte.

Vrátím se zpět k úvodním slovům, počítáme zuby, ale nedochází nám, že se pomalu devalvuje především kvalita chrupu. Mladým jedincům se vytváří mnohem dříve zubní kámen a zuby se kazí, jinde jsou zase zuby tak křehké, že se rozpadnou jako z papíru při na první pohled běžné zátěži zubů např. v souvislosti s výkonem. Pokud se tedy chceme zabývat chrupem u psovitých šelem a posléze "zušlechtěných" jedinců, vezměmě tento problém komplexně a nebazírujme na něčem, co o kvalitě genetického materiálu vůbec nevypovídá.

Barbara Protivánková
Tetřeví dvůr

Všechny články v této sekci:
Imunita dělá chov
Růžové nosy nejsou normální
Alternativní porody
Problematika chrupu u retrívrů
Labradoři jako z čokolády
Chovatelství nebo klonování?
Dysplázie
"Smrt ocasu z vlhka"
Zrádný tetanus

© 2003